둘째를 닫고 셋째의 마흔 겁으로

숫자가 커질수록 주장이 강해 보일 수 있지만, 유한한 기억에서 영원성을 단정하는 한계는 그대로임을 반복이 드러냅니다.

“그리하여 나는 자아와 세계가 영원하고 열매 맺지 않으며 산봉우리와 기둥처럼 굳건하고, 존재들이 윤회해도 그대로라고 안다.” 수행자들이여, 이것이 둘째 근거이니라. 셋째는 무엇인가? 수행자들이여, 어떤 이는 열의·노력·수행·부지런함·바른 주의로 마음을 모아 세계가 수축하고 팽창한 열·스물·서른·마흔 겁을 기억하느니라. 두 삶의 이름·가문·모습·음식·즐거움과 괴로움·수명, 죽음과 재생을 세부까지 기억하느니라.

Imināmahaṁ etaṁ jānāmi: “yathā sassato attā ca loko ca vañjho kūṭaṭṭho esikaṭṭhāyiṭṭhito, te ca sattā sandhāvanti saṁsaranti cavanti upapajjanti, atthi tveva sassatisaman”’ti. Idaṁ, bhikkhave, dutiyaṁ ṭhānaṁ, yaṁ āgamma yaṁ ārabbha eke samaṇabrāhmaṇā sassatavādā sassataṁ attānañca lokañca paññapenti. Tatiye ca bhonto samaṇabrāhmaṇā kimāgamma kimārabbha sassatavādā sassataṁ attānañca lokañca paññapenti? Idha, bhikkhave, ekacco samaṇo vā brāhmaṇo vā ātappamanvāya padhānamanvāya anuyogamanvāya appamādamanvāya sammāmanasikāramanvāya tathārūpaṁ cetosamādhiṁ phusati, yathāsamāhite citte anekavihitaṁ pubbenivāsaṁ anussarati. Seyyathidaṁ—dasapi saṁvaṭṭavivaṭṭāni vīsampi saṁvaṭṭavivaṭṭāni tiṁsampi saṁvaṭṭavivaṭṭāni cattālīsampi saṁvaṭṭavivaṭṭāni: ‘amutrāsiṁ evaṁnāmo evaṅgotto evaṁvaṇṇo evamāhāro evaṁsukhadukkhappaṭisaṁvedī evamāyupariyanto, so tato cuto amutra udapādiṁ; tatrāpāsiṁ evaṁnāmo evaṅgotto evaṁvaṇṇo evamāhāro evaṁsukhadukkhappaṭisaṁvedī evamāyupariyanto, so tato cuto idhūpapanno’ti. Iti sākāraṁ sauddesaṁ anekavihitaṁ pubbenivāsaṁ anussarati.

디가 니까야 DN 1 범망경 (Brahmajālasutta)

배경

둘째 영원론의 결론 뒤에 셋째 근거가 바로 이어져 기억의 시간 범위를 다시 늘립니다. 둘째라는 서수를 닫고 셋째를 물으며, 열·스물·서른·마흔 겁의 네 수와 각 삶의 여섯 세부, 죽음과 재생을 같은 순서로 둡니다. 숫자가 커질수록 주장이 강해 보일 수 있지만, 유한한 기억에서 영원성을 단정하는 한계는 그대로임을 반복이 드러냅니다. 둘째를 닫자마자 마흔 겁의 셋째가 시작되어, 기억 범위가 단계적으로 커지는 배열 자체가 비교의 기준이 됩니다.

묵상

하나·열·마흔처럼 숫자가 커질 때 마음은 어느 주장을 더 믿을 만하다고 여기나요? 크기의 인상에 끌리기 전, 각 주장에 공통된 추론을 먼저 알아볼 수 있을까요? 둘째 결산과 셋째 시작이 맞붙은 자리에서 달라지는 것은 오직 어떤 수량인가요?